A budeš můj - 14. Hořím...

Takto sedával ještě před pár měsíci.
Takto sedával, když nevěděl… nevěděl, co se to vlastně děje…
Takto sedával a snažil se nepřemýšlet nad tím, že ztrácí… že sebe… ztrácí…
Takto sedával plný beznaděje a – kdyby uměl pojmenovat pocity – snad i smutku…

Zebou ho nohy…
Moc ho zebou… ale alespoň ví, že je má…
Na rukou má zrudlé skvrny a dokonce i pár puchýřů…
Pálí to… ale alespoň ví, že má ruce…
Má dokonce i zbývající části těla…

A tak to bylo vždy, ale přeci jen dřív… jako by neměl…
Chodí mezi lidmi, ale nikdy nebyl víc sám… A tak je to vždy…

Vždy, když už neví, proč by měl dál bojovat, ví jedině, že musí… musí…
K čemu je ale boj, když neexistuje vítěz?
Za co se má prát, když svou hrdost pomalu ztrácí… A proč by si měl chtít zachovat hrdost, když se cítí tolik… tolik moc sám…

A možná ani samota není to správné slovo…
Jak to ale nazvat?

Žije a jako by nežil…
Pohybuje se, směje i se dobře baví… a přesto…
Je to jak mýdlová bublina – lesklá a blyštivá na povrchu, ale prázdná uvnitř a tak pomíjivá… Je jich vždy více pohromadě a proto nikdo netruchlí, když jedna praskne…

Vše je najednou tak vzdálené… Jako kdyby mu někdo zacpal uši a pak na něj mluvil… Jako kdyby mu někdo zhasl světlo a on viděl jen obrysy okolního světa… světa, kde žije… kde dýchá…

Proč se má snažit usmívat se, když nikoho ve skutečnosti jeho úsměv nezajímá…
Z čeho má mít radost, když vše je najednou zastřené mlhou… a když tu není žádný pevný bod, o který se opřít…
A všechny vzpomínky – krásné či truchlivé – bodají do těla ostřím nožů a způsobují zranění, která necítí…

Všechno vnímá… vnímá velmi pozorně…
Usmívá se na okolí a vtipkuje… aby alespoň tu poslední radost neztratil…
Ale má vůbec co ztratit, když mu život s úšklebkem neustále ukazuje, že nic… nic není jeho, ani vlastní potěšení, a že cokoliv má jen vypůjčené na dobu neurčitou…

Strčil ruku do horkého čaje, aby z něj vyňal sáček, ale nepopálil se… prostě nic…
A on tolik chce něco cítit… třeba i bolest, ale necítí nic… jen mlhu a zlomyslný chichot reality…
Ach, pro co má žít, když všechno je jen relativní… a snad i on sám…

Takto mu bylo i tenkrát, když zatkli otce… když tiskly ty články v novinách… když se vrátil do rodného sídla… když se Harry Potter probral z vědomí…

Škemral alespoň o něco, čeho chytit… ale nic není dost skutečné, aby se tím mohl řídit…
A k čemu je někdo, kdo nic nemá? Kdo má radost, víru, lásku nebo přátelství jen sám pro sebe? Kdo nemá, komu by to všechno dal…

Jenže pak vyšlo slunce… a mělo smaragdovou barvu… ach, tu nejkrásnější barvu na Zemi…


„Draco?“

Oh? Co to?
Ovanula ho jemná vůně… neidentifikovatelná, přesto zcela jistě ví, že ji miluje…
A na rameni mu spočinula horká dlaň, kterou také miluje…

„Draco, co se to děje?“ pošeptá polekaný hlas u jeho hlavy.

(I ten naprosto obyčejný hlas naprosto obyčejného mladého muže miluje…)

Zelené oči se šokovaně upírají k předmětu, který drží jmenovaný v ruce. K předmětu, jež je náhlým zdrojem světla…
Vypadá to na starou fotografii…

„Harry… Harry, já hořím…“ odpoví zasněně.

Harry není schopen pohybu. Draco se zřejmě snaží spálit vzpomínky, které mu vdýchla tato fotka…
Oheň olizuje zčernalý papír a víc a víc se blíží k alabastrové kůži nebohého mladíka. Ten najednou vyjekne a hořící předmět upustí.
Harry jedná okamžitě. Svou hůlkou uhasí plamen ještě dříve, než stačí poškodit cokoliv jiného.

„Draco, proboha…“ dýchá přerývavě a těžce. Kdyby to nestihl, mohl jeho přítel začít hořet. Co to mělo být…
„Promiň… já…“ už nedořekne. Na světlé kůži se kontrastně rýsují červené popáleniny a…
„Au!“
Pálí to…
Stříbrné oči se na Harryho najednou dívají s - je to vůbec možné – s neskutečně šťastným výrazem. A Harry nechápe… nemůže chápat…

Nechápe, že Draco si najedou uvědomil, že popálená ruka je sice nepříjemná věc, ale že není nic krásnějšího, než tu bolest cítit… Harry nerozumí tomu, že i když Dracovi přikryl teplou dekou zábnoucí nohy a přiložil chladivý obklad na popáleniny, Draco stále hoří… hoří v srdci...

Protože miluje způsob, jakým se o něj Harry stará…
Miluje způsob, jakým ho líbá do vlasů…
Miluje jeho přitroublý výraz a… miluje jeho čisté srdce, do nějž vložil svou poslední a jedinou naději…

A je to krásný pocit, mít koho milovat...


-----------------------
-----------------------

Poz. aut.: Tak jako všechno jednou končí, končí i tato povídka. Můj život se najednou úplně změnil, stejně jako život Dracův. Cítím to co on, nebo spíše on, to co já... a mě nezbývá než doufat, že bude líp.
Tato povídka je také určitou etapou méno života a já moc děkuji těm, kteří četli a snad jí i měli rádi... Určitě časem vytvořím něco nového, s další etapou...
Díky moc :-* Spirit